Archeologická základna Mikulčice-Trapíkov 19.00, vstupné dobrovolné
Archeologický přídavek: Pohled do dílny velkomoravských zlatníků. Po shlédnutí krátkého filmového dokumentu bude před zraky diváků vyrobena tradiční zlatnickou technikou zdobená část miniaturní liturgické knížky včetně filigránu a zasazování ametystu ve tvaru kabošonu (podle originálu z 9. století).
Umělecký program: Scénická kompozice pro soprán, loutnu a sólový tanec inspirovaná divadelní hrou Karla Čapka Věc Makropulos (1922).
Účinkující:
Ivana Loudová (*1941) | Canto meditativo |
John Dowland (1563 – 1626) | Flow my tears |
Melancholy galiard | |
Claudio Monteverdi (1567 – 1643) | Si dolce el’tormento |
Giovanni Giacomo Gastoldi (cca. 1554 – 1609) | A lieta vita |
Henry Purcell (1659 – 1695) | Sweeter than roses |
Dear pretty youth | |
Not all my torments | |
Evening hymn | |
Wolfgang Amadeus Mozart (1756 – 1791) | Un moto di gioia (Le Nozze di Figaro) |
Robert Schumann (1810 – 1856) | Seit ich ihn gesehen (Frauenliebe und Leben, op. 42, no. 1) |
Er, der Herrlichste von allen (ibid., no. 2) | |
An meinem Herzen, an meiner Brust (ibid., no. 7) | |
Nun hast du mir den ersten Schmerz getan (ibid., no. 8) | |
Kurt Weill (1900 – 1950) | Youkali (Tango habanera) |
Arvo Pärt (*1935) | Vater Unser |
Životní příběh a osobní drama hrdinky divadelní hry Karla Čapka (1890–1938) Věc Makropulos (1922) se stal hlavní inspirací scénické kompozice pro soprán, loutnu a sólový tanec. Na známém příběhu o tajemné „Věci Makropulos“ a z ní vyplývající nesmrtelnosti se hudba proměňuje v čase stejně, jako se odvíjí pomyslná nit života prodlouženého na více jak 300 let. Proto zde zazní písně jak z období renesance, baroka, klasicismu, romantismu, až po hudbu 20. století. V obecnější rovině zachycuje příběh E. M. zásadní osudové momenty v životě ženy i jemné záchvěvy její duše.
Elina Makropulos je na začátku příběhu šestnáctiletá dívka, jež je přinucena svým otcem, alchymistou na dvoře Rudolfa II., vyzkoušet na sobě jeho recept na prodloužení života, elixír mládí. Po týdenním horečnatém zmítání mezi životem a smrtí zvítězí život a Elina začíná zakoušet plody nesmrtelnosti. Stane se z ní uznávaná zpěvačka, točí se kolem ní muži, zažívá slávu i bohatství. Ale také zakouší útrapy a čím dál více ztrát těch, které miluje a které vždy musí přežít. Stěhuje se ze země do země a mění si jméno, jen aby nebudila podezření, že nestárne. Její sláva stoupá stejně tak jako roste její vnitřní prázdnota. Nakonec nenávidí všechno a všechny. Jediné, co jí drží mezi živými je její děsivý strach ze smrti. Po veřejném odhalení svého tajemství ke konci příběhu si uvědomuje, že už skutečně nechce takto dále žít a po více jak 300 letech recept nepoužije, svůj život neobnoví a smířená umírá.
Tento příběh je výzvou pro režii i interprety právě kvůli vystižení různých výrazových prostředků ve střídání naprosto odlišných dějinných epoch, kterými Elina Makropulos, později Ellian Mac Gregor nebo Emilia Martyprochází. V inscenaci nezazní mluvené slovo, vše náleží hudbě a zpěvu, tanci, proměnám kostýmů a světel.
Na Elině Makropulos provede její otec, alchymista císaře Rudolfa II., experiment zvaný „Věc Makropulos“. Elina se nebezpečnému pokusu brání, týden se zmítá mezi životem a smrtí v horečkách a ukrutných bolestech. Experiment se ale povede a dívce je dáno žít 300 let. Nový opojný pocit si ve své mladosti a kráse naplno užívá.
Z Eliny se stala slavná zpěvačka. Jak všichni okolo ní stárnou a ona je stále mladá, mění postupně země svého působení i svá jména. Jen iniciály E. M. si vždy zachová. Sláva, pýcha a pocit neporazitelnosti ji proměnily. Koketuje s muži, drze si s nimi pohrává, rozmarně a bezcitně. Poprvé zakouší druhou stranu mince zvané „nesmrtelnost“. Její nejbližší jsou dávno mrtví, pociťuje opravdové osamění a začíná svému otci jeho čin zazlívat.
Elina Makropulos je suverénní na divadelním jevišti, tam je její opravdový život, všechno ostatní je v troskách. Hra a přetvářka. Zažívá prázdnotu a nudu.
Elina potká osudového muže, pravou lásku. Její život zase nabývá smyslu, ne však nadlouho. Čas je neúprosný vůči všem smrtelníkům kromě Eliny, teď už je však i jejím nepřítelem. Své dítě přežívá, její milý, jediný, kterému svěřila své tajemství a dala mu „Věc Makropulos“, týden horeček a bolestí nepřežije.
Konec, cynismus, strach. Co dál? Elina cítí, že jí ubývají síly, jejích nekonečných 300 let je u konce. Nutně musí získat zpět „Věc Makropulos“. Ale chce ještě vůbec dál žít? Ta strašná prázdnota a osamění – už necítí nic, vůbec nic. Jen děsivý strach ze smrti ji žene vpřed. Nakonec však přichází smíření a Elina se dobrovolně „Věci Makropulos“ vzdává. Její duše konečně dojde klidu.
Sopranistka Gabriela Eibenová se po absolutoriu na Pražské konzervatoři a studiu v Londýně zaměřila především na koncertní činnost a interpretaci staré hudby. Účinkuje na prestižních hudebních festivalech po celé Evropě (Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Festival Oude Muziek Utrecht, MAfestival Brugge, Bach Festival Riga, Festival Internacional de Santander, Lufthansa Festival of Baroque Music London), vystupovala v Izraeli i v Japonsku. V roku 2000 založila s dirigentem a varhaníkem Adamem Viktorou vokálně–instrumentální soubor Ensemble Inégal, jehož hlavním tématem je hudba Jana Dismase Zelenky. Jejich CD nahrávky opakovaně získaly prestižní mezinárodní ocenění hudební kritiky (Gramophone Diapason d’Or, International Record Review IRR Outstanding, Goldberg Magazine 5 Stars).
Lenka Kniha Bartůňková vystudovala taneční konzervatoř Duncan Centre v Praze a vysokou taneční školu Folkwang-Hochschule v Německu. V roce 2008 navštěvovala hodiny v tanečním centru La Caldera v Barceloně a vytvořila choreografii v uměleckém centru Àrea Tangent. V roce 2005 získala první cenu v choreografické soutěži Jarmily Jeřábkové, v roce 2008 obdržela hlavní cenu za objev v tanci choreografické soutěže Cena Sazky za choreografii Knihovna a representovala Českou republiku na mezinárodní výstavě EXPO 2010 v Šanghaji.
Ve Španělsku působila v projektu katalánského choreografa Roberta Olivana. Spolupracovala s choreografy a umělci jako Lorca Renoux, Samir Akika, La Fura dels Baus, Norbert Steinwartz, Ioana Mona Popovici, Chikako Kaido a Marcus Michalowsky. Spolupracuje s německou skupinou Renegade Theater, která se zabývá propojením současného a pouličního tance, break dance a visual art, se kterou vystupuje na festivalech po celém světě.
Lenka Kniha Bartůňková působí jako tanečnice, pedagog a choreograf, zaobírá se tvorbou tanečních filmů a je zakladatelkou spolku FARO, kde propojuje tanec, divadlo, hudbu a visual art. Pořádá také vzdělávací programy – semináře, workshopy.
Jan Čižmář je všestranný umělec zabývající se hrou na historické drnkací nástroje. Se soubory jako např. Royal Concertgebouw Orchestra, Orchestra of the Age of Enlightenment, Orchestra of the Eighteenth Century, Rotterdam Philharmonic Orchestra či Capella Cracoviensis a pod dirigenty jako Frans Brüggen, Christopher Hogwood, Giovanni Antonini, Yannick Nézet–Séguin či Christina Pluhar pravidelně účinkuje v Evropě, Asii a USA. Vystupuje také jako sólista s barokním a renesančním repertoárem.
Po ukončení studia hry na kytaru a muzikologie v rodném Brně odešel do Londýna studovat na Royal College of Music, kde se začal věnovat hře na loutnu ve třídě Jakoba Lindberga. Ve studiu pokračoval na Královské konzervatoři v Haagu, kde jeho učiteli byli Nigel North, Joachim Held, Mike Fentross a Christina Pluhar.
Byl zakladatelem a šéfredaktorem českého kytarového časopisu Kytara a pravidelně přispívá i do dalších hudebních periodik. Intenzivně se také věnuje ediční a badatelské činnosti v oblasti staré hudby.
Jan Čižmář vyučoval hru na loutnu a příbuzné nástroje na Hudební akademii Karola Szymanowského v Katowicích v Polsku, v současnosti působí na JAMU v Brně a na Akademii staré hudby při FF MU v Brně. Pravidelně vyučuje na kurzech a masterclass v Evropě i zámoří.
Magdalena Švecová (režie) vystudovala nejprve hru na housle na konzervatořích v Českých Budějovicích a v Praze, dále na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. V roce 2004 absolvovala na JAMU v Brně operní režii ve třídě doc. Aleny Vaňákové.
Komorní opera JAMU uvedla například její inscenace Milhaudovy Opuštěné Ariadny a Osvobozeného Thésea, Žirafí operu Markéty Dvořákové, Počátek románu a balet Rákós Rákoczy Leoše Janáčka (premiéra v rámci Mezinárodního festivalu Janáčkovo Brno 2004). K dalším jejím inscenacím patří Krčkova elektroakustická opera Nevěstka Raab (2003) a Stravinského Příběh vojáka (2005), který byl zahajovacím představením po rekonstrukci otevřeného divadla Reduta v Brně.
Pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni nastudovala Donizettiho Dona Pasquala (2005), Mozartovu Figarovu svatbu (2007), Dvořákova Jakobína (2010) a Krčkovu operu Šaty, jaké svět neviděl (2014). Pro Národní divadlo v Praze vytvořila novou podobu opery B. Smetany Prodaná nevěsta.
V rámci Festivalu Smetanova Litomyšl byla v letech 2012 a 2013 uvedena její inscenace barokní opery H. Purcella The Fairy Queen a pro letošní ročník nastudovala act de ballet J.-P. Rameaua Pygmalion. Věnuje se též pedagogické činnosti, specializuje se na jevištní pohyb v rámci hudebně dramatického žánru.