Genius loci

Pod pojmem genius loci, duch místa, rozumíme souhrn hodnot, které určují jedinečný a nezaměnitelný charakter místa. Tyto fenomény přírodního a kulturního rázu spoluvytvářejí pozitivní obraz místa, jeho autenticitu, integritu, intimitu, sakralitu apod. V případě Mikulčic jde o spolupůsobení a jedinečnou kombinaci několika kvalit: prvořadého historického významu místa, způsobu a míry dochování archeologických objektů, dlouhodobého archeologického výzkumu a výjimečného krajinného rámce. Z těchto kvalit vystupuje do popředí zejména duchovní charakter místa, podmíněný koncentrací křesťanských chrámů a pohřebních míst raného středověku, násobený krajinným prostředím lužního lesa a nivních luk.

Mikulčice a zdejší archeologická základna – detašované pracoviště Archeologického ústavu AV ČR, Brno zůstávají významným svědkem pozoruhodné etapy objevů na moravských lokalitách 9. století v poválečném období.

Při vědomí některých interpretačních zkreslení a určitého politického pozadí výzkumů zůstává období objevů v Mikulčicích a na dalších velkomoravských lokalitách v poválečném období jedinečnou kapitolou a významnou hodnotou historického bádání o raném středověku Moravy a východní části střední Evropy. Lokalita Mikulčice-Valy, objevená náhle a nečekaně v roce 1954, a její velkorysý archeologický terénní výzkum se staly symbolem poválečných úspěchů tzv. slovanské archeologie v tehdejším Československu. Fascinující výsledky čerstvých výzkumů na moravských a slovenských lokalitách 9. století byly pohotově a s velkým ohlasem doma i v zahraničí představeny prostřednictvím výstavního projektu „Velká Morava“. Výstava byla zahájena v roce 1963 v Domě umění v Brně a poté reinstalována v řadě evropských metropolí. Nálezy z Mikulčic tvořily vždy jádro těchto výstavních instalací. Archeologický výzkum tak představuje jeden z významných fenoménů genia loci mikulčického hradiště.